Arka byla moje první psí láska. Velikostí i tělem německý ovčák, duší však učitel, ochránce a milující fenka. Arka nebyla náš pes, ale protože jsem s ní trávila mnoho dní a odešla do psího nebíčka, chtěla jsem se o ní aspoň zmínit. Její domov byl dům přes silnici za plotem, ale i přes pokles pozornosti byla vychovaná, ale za plotem na cizího člověka ostrá fena. Celé dny jsem jí tahala za uši, fousky, nutila dávat pac a jen jednou se mi stalo, že se jí moje přehnané chování nezdálo vhodné a lehce mi stiskla prstík. Nějaký čas jsem k sobě byly rezervované, ale vše se později urovnalo. S mým odchodem z města končil vlastně náš společný příběh. Arka za následující roky hrozně zestárla a bylo to na ní i znát. Ani jediná její milovaná záškodnická akce, chytání slepic, jí nebavila. Při povodních roku 1997 zůstala v autě ze strachu z vody a později na zápal plic a podchlazení umřela. Byla to moje dobrá přítelkyně se studeným čumáčkem...